Vila Teresa.

Kout odlehlý tu v starých stromů síti,

po polích stíny oblaků se honí

a těžké klasy ve větru se kloní,

a za nimi lze celou Prahu zříti.

A stranou to jak dravčí oči svítí –

toť nádraží, jež mraky dýmu cloní,

řvou píšťaly a k odjezdu tam zvoní,

a shon a chvat a obchod v před se řítí.

A zde ten mír – jen harfa Aeolova

zní věčnou písní... stále, stále zvučí,

a marná jsou k ní všecka lidská slova.

Nad vřavou, tam; kde člověk běhá, hlučí,

klid věčnosti tu bez pohnutí stojí,

v něm s mrtvými se člověk dumou pojí.