VÍLA.

Studánko, slituj se, dej vody živé,

mrtvé bych srdce vzkřísit moh’!

– Nemám jí, ženy ji vypily divé,

kalíšek by ti nepomoh’,

ale dám radu, děťátko snivé.

Vílu znám, bílou, jak padlý sníh,

černé jak havran má vlasy,

nebeský úsměv, hedvábné řasy,

v řasách dvé očí plamenných.

Dojdi k ní! – – Nechoď! Nevěř těm lžím,

zlé by ti uchystala,

nechoď k těm očím plamenným!

Nechoď k ní! Srdce by tobě vzala,

nevěrným milencům užívat dala,

víckrát bys neshledal se s ním!