Vilagoš. (I.)

Vidíte tam onu horu

Nad krajinou strmící? –

Jak mdlý obr odpočívá

A do krajiny se dívá

Tam hrad v rumech ležící.

Jsou to zbytky Vilagoše,

Hradu druhdy slavného –

On už z mrtvých nepovstane –

Ač tisíckrát nad ním zplane

Světlo slunce nového.

Sovy, vrány a krkavci

Mají nyní stánek v něm –

A v půlnocí v jeho síni

Budějí se mrtvých stíny

V pustém hradě rozpadlém.

Zříceniny Vilagošské

Mutně dolů hlídají –

Jak dojaté smrtným bolem;

Vesele však ejhle kolem

Háje, louky zkvítají.

Pod rozpadlým starým hradem

Otvírá se rovina

Jako přichystaná k boji –

Tam na poli ejhle stojí

Neúhledná dědina.

Jmenuje se jako zámek,

Světoznámý název má –

Maďar jméno to proklíná –

Na rovině se vypíná

Tam ohromná mohyla. – –

Až na pole Vilagošské

Vede Görgey houfy své –

Tam je osud očekává,

Mohylu tam vykopává

Republice Maďarské.

Osud ve podobě Rusů

Zamezil jim cestu tam,

Jako mlhy, jenž je kryly

A se nyní rozdělily –

Tak kryl jejich duše klam.

Klam, že nové slunce vstalo

Nad Uherskou otčinou,

A že neuhasne více,

A že všechny jiné svíce

Sblednou před tou jedinou.

Klam ten nyní je opouští,

Jejich slunce shasíná –

Hle severní strašná záře

Padá jim na bledé tváře –

Hrana zvučet počíná.

Na poli u Vilagoše

Orel let svůj dokonal:

Arthur Görgey, vůdce smělý,

Rychlonohý, mlhoskvělý

Vojsku ruskému se vzdal.

Hle korouhve trojbarevné

Klanějí se před Rusem –

Hle od štěstí opuštěná

V prachu leží přemožená

Přepyšná Maďarská zem.

Mnohý husar koně svého

Vlastní rukou zastřelil;

Nastalo, ach! bědování –

Mnohý sám si ve zoufání

Smrtnou ránu zasadil.