Vilím Kostka, nevděčný syn.

Dobrá mátě, jenž kojila

Pacholátko přesličné,

Hlaholy je naučila

Vypovídat rozličné.

Na sta nocy u děťátka

Oka nezamhouřila,

Maličkého neviňátka

Neustále šetřila.

Rostl Vilím, jako z vody,

Brzo libě štěbetal,

Jako ptáčků mladé plody,

Přemileně klevetal.

V plésání se rozplývalo

Srdce sladké matičky,

Když se slovo rozvýnalo

Z krásné chlapce hubičky.

Častokráte zaplakala

Proniknutá radostí,

Jestli mu nic neříkala,

Dítě bledlo žalostí.

Spěje chlapec, jediničká

Potěcha své matinky,

Jakého ta syna vyčká?

Ptal se lid – jest jedinký!

Pilně v školách cvičit dala

Mátě syna milého,

Moudré mistry objednala,

Kde jen bylo jakého.

Brzo uměl vypravovat

Starožitné paměti,

Dokonále odrejsovat,

Co se mělo stavěti.

Znalť y hezky rečnovati,

Řečník mu je přezděno,

Přirozenost zpytovati,

Bylo dítě chváleno.

Zatím filozoffovati

Výborně se naučil,

Práva zdarně vykládati,

Přitom pak se nemučil,

Vše mu samo v hlavu lézlo,

Převýbornou pamět měl,

Ostrý rozum, muže žezlo,

Před králem se stavit směl.

Zvlášť, že stkvěl se vědomostí

Řečí celé Evropy,

Mravů milou zdvořilostí,

Pozorností na stopy.

Z jeho oka přejasného

Tajná moc se jiskřila,

Z oblíčeje překrásného

Veselost se prýštila.

Při něm každé hnutí těla

Přirozenost krásyla,

Vše, co jeho duše chtěla,

Tvář, řeč, ruka jevila.

Vilíma tak zcvičeného

Cyzynec sy liboval,

Divy od schopnosti jeho

Vlastenec sy sliboval.

K schůzkám lidí zdělanějších

Nad jiné on hledán byl,

Každý z Pánů nejvzáctnějších

Nad jeho věk, stav ho ctil.

Plané bylo poměstknání,

Vilíma kde nebylo,

Slabého tam radování

Lidské srdce nabylo.

Přisní Arystarchové předc

Jedno při něm hanili,

Že mu cyzozemská jen věc

Libí se, jej vinili.

V cyzý obláčel se stále

Roucho, tupil vlastenské,

Vlaskou, francouzskou řeč chvále

Znevažoval Slovenské.

Knihy psané v Angličině

Nad jiné rád čítával,

Psaných v krásné Slovenčině

Žravým molům nechával.

Matce, číré Slovence jen

Nikdý nepsal slovensky,

S Němcy obcházel den, jak den,

Duch v něm hynul vlastenský.

Vykladačům psaní jeho

Mátě zvěřit musyla,

Sladkostí tak důvěrného

Srdce neokusyla.

S bolestí čas navrácení

Jeho ze škol čekala,

Hodiny y okamžení,

Když měl přijít, sčítala.

Navrátil se, – ona mněje,

Že ji slunce radosti

Nyní vzejde, a ji shřeje

V zymě stížné starosti.

Vítej, drahý Vilímečku,

Řekla, když ho spatřila,

Vítej, zlatý holoubečku,

Slzy lásky cedila.

Na tisýckrát syna svého

Dobrá mátě objala,

Na tisýckrát líce jeho

Přemilostně líbala.

Každičké naň pohledění

Bylo plné milosti,

Každé k němu promluvení

Oslazené libostí.

Z vnitřku srdce matčiného

Jen se láska prýštila,

Každým udeřením jeho

Upřímnost se jevila.

Ale nebyl to ten syn víc,

Jenž ji před tim miloval,

Nepolíbil ruku, ni líc

Jejich – tak ji zlehčoval!

Ona důvěrně vždy k němu

Jako k synu mluvila,

Ale upřímnost ta se mu

Nehrubě již líbila.

Nyní srdce Vilímovo

Jak led bylo studené,

Nejevilo lásky slovo

Přezřídka ním mluvené.

Slovenskou řeč potupoval,

Od Slováků zplozený,

Dobré mátě znevažoval,

Jejím mlékem krmený.

Bylať mu již podlá žena,

Starou Slováčkou ji zval,

Němkyni, – nechť ona fena, –

Nadevšecky chválu vzdal.

Brzo mátě znamenala,

Jak se Vilím proměnil,

Přečasto sy stěžovala,

Že se jí zle odměnil.

Celé dni v svém pokojíčku

Vzdychajecy kvílila,

Celé nocy při měsýčku

V hořkých slzách strávila.

„Běda mně! řkuc vchvíli strastnou,

Čehož sem se dočkala,

V hodinu sem přenešťastnou

Nevděčný plod počala.

Bože! Ty znáš smrtedlného

Nejtajnější myšlení,

Vidíš syna nezdarného,

Nešlechetné činění.

Ty víš, jakou láskou hořím

K svému jedináčkovi,

Jak se žalostí proň mořím,

Odpusť nevděčníkovi!“

Odšel Vilím, krátký čas jen

Při máti se zdržoval,

Přesmutný mu na vsy byl den,

Na lid prostý žaloval.

Po uřadu světském toužil

Mezy Němcy v cyzyně, –

Kdyby aspoň vlasti sloužil,

V městě, aneb dědině!

S hořkým pláčem syna svého

Mátě vyprovodila,

Krutá tvrdost srdce jeho

Slzy neuronila.

V sydelním sy městě Vídni

Zvolil utěšený byt,

Tu sy krásné sliboval dni

Na vsy živobytí syt.

Způsobný byv, povýšen jest

K bleskuplné hodnosti,

U krále měl velikou čest,

Vážícýho schopnosti.

Vše to pověst vypravila

Matce věkem zešlé již,

Sladkou radost zacýtila,

Zapomněla na svůj kříž.

Myslíc, že jej starší snad věk

Naučí znát nevděčnost,

Že mu pozdějc učiní vděk

Sladké matky srdečnost.

Uplynulo několik let,

Co ji nepsal řádečku,

Matce vadl života květ

Na skrovničkém statečku.

Syna vidět vinšovala

Ještě jednou srdečně,

Řkucy: „žeby dokonala

Potom život převděčně.“

Sama do hlavního města

Přebolestně putuje,

Obtížná to pro ní cesta,

Až ji každý lituje.

Přeprudký dul od půlnocy

Vítr, až y střechy bral,

Studený déšt se vší mocý

Celičkou ji cestou pral.

Dojela předc, – u bran města

Na Kostku se drába ptá,

Která k němu vede cesta?

Ukázav řek: tamto ta.

Nalezla jej – neb dům jeho

Znám byl městu celému,

Jako pána přeslavného –

Opovědět dá se mu.

Vzkazujíc mu skrze sluhu,

Že jej žádá viděti

Matka, jenž sem cestou dlouhou

Netížila přijeti.

Pospěšil hned k Pánu svému,

Pořídil vše statečně,

Že s nim matka, řekl jemu,

Mluvit žádá srdečně.

Jak hrom znělo v uších jeho

Slovo matka! sladičké,

Nechce tvrdost nevděčného

Přát jí chvíle kratičké.

Nemohu, řek, hovořiti

Se starou tou Slováčkou.

Mám se k dvoru vystrojiti –

Odbuď ji – tu Křekáčku.*)

Z domu jeho musyla ven

Přeubohá matička,

Odjela zpět ještě v týž den

Milá, dobrá dušička.

Těžce domu vrátila se,

Celou cestou plakala,

Čitedlná v krátkém čase

Velkým hořem skonala.

Nejsteli vy nevděčnícy,

Vy, jenž jazyk haníte

Otcovský, – vy potupnícy

Toho, čehož nevíte?

Slovácy vám zniku dali,

Slovenky vás zrodily,

Ony, jichž ste prsy sáli,

V chodidlách vás vodily.

Předc svůj národ zrazujete

Tupíce řeč slovenskou,

Nesmyslně zhašujete

Čitedlnost vlastenskou.

Ach! již slyšet drahé vlasti

Přežalostný pláče hlas,

Hleďte, aby hroznou strastí

Neumřela v krátký čas.