VILKO ŠULEK.*)

Mladosti prostá, silná věrou svojí,

ty za světlem jdeš prudce, beze strachu,

na duši nedáš padnout vrstvě prachu,

úkladů nedbáš, které vrah ti strojí.

A jest-li cesta před tebou se dvojí,

ty nestaneš, leč v mocném křídel vzmachu

se pustíš tou, již hroby vroubí brachů,

ran nedbáš, zasazených v krutém boji.

Šuhaju drahý, naivní ty reku,

tys nepočítal řady lítých vrahů,

jen pušku chyt jsi v ušlechtilém vzteku,

a když tě vedli kati k šibenici,

bys houpal se tam jiným pro výstrahu,

ni záchvěv bolesti v tvé neviděli líci.