Villegiatura

Žár vedra zlatého po stráních stéká k řece

jak olej vařící starými trychtýři;

ve žhavém poprašku skal snědé leží plece

a lesy ztrnulé v svém němém krunýři

se časem zachvějí, jak smrt by na ně sáhla...

A zdá se, že již již kdes jiskra zablyskne,

a plamen vyletí, a ohnivá a náhlá

veselost požáru své heslo zavýskne...

To léta parného a zastavené vláhy

den nemilosrdný vše stápí v suchý var.

A v těsném údolí žhnou kolejnice dráhy

u řeky vychrtlé, a mlčelivý zmar

se zdá, že se stráně do pustých ulic kráčí,

do mrtvé dědiny, jež sluncem zalkla se.

Jen bílý husí mrak se potácí a máčí

v blyskavé zátoce jak v ryčné oase,

a drsné fanfáry své s marnou zuřivostí

vysílá k nebesům, jichž rozpálený chvost

vše smetl do stínů, kde líně, bez bolesti

se rodí ospalá a vlažná smyslnost...

Na místě zmaru teď jde Eros po dědině:

je příliš otylý a s křídly bez peří,

má kocovinu zlou po těžkém včera víně,

jen nerad zaťuká tu a tam u dveří.

Jde Eros dědinou, jež sluncem zaplavena,

své šepce poselství u dusících se chat.

Neb každou pod střechou nejedna leží žena

sytá a ospalá jak odpolední had,

kvas těla horkého po loži rozložila

ve vlnách umdlených a z prádla kypících,

stud kamsi na židli se šatem odložila,

snů jemná lascivnost v ní drobný budí smích...

Toť chvíle smyslná je pro manželky vratké,

jež z nudy vymýšlí si radost aventur,

toť chvíle smyslná i pro dívenky sladké,

předčasnou zralost vnad a příliš dobrý žír,

pro všechny semitské ty nakynuté ženy,

tu chloubu kramářů ze starých uliček...

A v bílé sednici, než zdřímnou zmalátněny,

ohnivě fiktivní je znásilňuje rek...