VÍLY.

Viděl jsem víly na březích se mýt.

Na mokrých tělech blýskal slunce svit

a zpěv tam tryskal ze rtů.

Hrály si s vodou, nořily se do ní –

posud mi v uších jejich hlasy zvoní

smích z rozpustilých žertů.

Krásou tou zcela potlačen jsem byl.

Vím, že jsem marně zcela zabloudil.

Ten zpěv, ten měl už cíle.

Bylo mi teskno, smutno z toho všeho,

život sám sebou je už cosi zlého

a teprv v také chvíle.

Však ať jsem kam chtěl tělem svým se hnul,

vždy duši jsem tam v posled zastihnul

v těch místech svého snění;

ať věděl jsem, že pohled ten mne raní,

přec nohy mne tam nesly bez váhání

až dlouho k rozednění.