VÍM.

Vím, svět jsem svými verši znavil.

Kdo v této spoustě vyzná se?

Mnohé jsem znudil, jiné bavil,

dnes každý k tomu přizná se.

A mně to v hloubi duše jedno.

Co psáno – psáno, žiju dál,

ve hrudi ledno, v hlavě bědno,

že v sled bych sám se sobě smál.

Kdos ohřeje se na mém zpěvu,

kdos usměje se všetečně,

kdos jádro chytí a kdos plevu,

a obé v posled zbytečně.

Neb sám zas půjde svojí drahou,

řeht rolničky mu jest můj rým.

Tvůj život musí ti být vláhou,

jinak jsi ztracen – a to vím.