VÍM, DOBRÝ JSI

Vím, dobrý jsi. A přece z duše dna

jak z rašelinišť slehlých stoupá mi

dech hlubin tlejících.

V Tvůj každý pohled, v svalu zachvění

a gesta neurčitou řeč, v hlasu zvuk

má nenávist se nalévá.

Modř nebes bledne mi, kde oko zastaví

s rozkoší, a nenávidím lilie,

již vzal jsi do ruky své s měkkým úsměvem.

Viz, řekneš: Jaká vůně lahodná,

a hořkost se mi v duši rozleje,

až omdlívám.

Dvě duše mám; a silnější,

jež krví bije mi a zpívá v srdci mém,

tě nenávidím.

Ó, chvíle lítosti a trpkých výčitek,

kdy druhá duše má, ta čistá, éterná,

se zraky, v nichž jak dutých zrcadlech

hoří ohnisko Světla věčného,

nad zemskou tíží mou svou ruku

sepíná, genij nad hrobem všech nadějí;

hle, jakou chví se modlitbou.

Bůh věčný zasel nás a všichni bratří jsme;

hlas náš, hlas stínů, pološer a barev západu,

hlas moří, pralesů, hlas bouří, úpění,

jež rozechvívá vzduch od milionů bytostí,

je chvění jedné písně. Tóny nejvyšší

a nejnižší z ní lidská duše neslyší.

Je možná nenávist, proč? Není jeden proud.

jenž unáší nás? Nehoří životy naše

jak tisíce světel elektrických, k nimž vede

se jediná síla?

Ó lásko, velké tajemství.