Vím, Fauste, muž a žena světy dva

Vím, Fauste, muž a žena světy dva

jsou pro sebe a úkol překlenout

tu propast bezednou a přimět lva,

by beránčí měl zvyky, prost-li pout,

že ženě zbývá. – Silni silou svou

ať muži jsou, však ušlechtilí jen

tou láskou pokornou i vědomou

žen sobě určených. Střízlivý den

je muž. Zrak v dálku k cíli upírá

a pro ni blízkost naši přehlédne.

A přec, můj Fauste, žena podpírá

čin každý muže, rámě pozvedne,

jež v boji kleslo. Něhou silny jsme

svých polibků a k střízlivému dni

snem útěšným se sladce pojíme,

než k novému se činu rozední. –

Tvůj letmý úsměv, Fauste, postřehnut

a pochopen ta slova vyvolal.

Já tebou vědoucí jsem. Nedotknut

mou láskou nezůstaň! Neb nezdolal

by nedoplněn říčkou řeky proud

k hlubokým mořím nikdy doplynout.