VÍM, PŮJDU...

Zas bude sedět zamyšlený,

když měsíc sjede nad lesy,

zas uzřím jej, až půjdu domů,

seděti mlčky v stínu stromů,

Smutek vážný, bezhlesý.

A hrdlo mi to mocně svírá...

Já bojím se těch zraků zlých,

až ke mně svoje oči zvedne,

má duše zachví se a zbledne,

jakbych spáchal těžký hřích!

Vím, půjdu plaše kolem něho

a budu k zemi hleděti,

a kudy půjdu, tudy všude

uzřím listí svrasklé, rudé

na své cestě ležeti...