Vím, že jsem ti jen jako tisíc jiných,

Vím, že jsem ti jen jako tisíc jiných,

a láska má že je ti lhostejna –

leč tolik něhy skrýváš v řasách stinných,

že nelze procitnout mi z toho sna.

Jen pro tě ještě klinkám hořkou sloku,

a tys v mém nitru zvon, jenž vyzvání, –

a přece nikdy ňader tvých ni boků

nezvlní prudce moje vyznání.

Jdeš klidně mimo cit, jenž marně plane,

a klidně hledíš na můj marný stesk –

jen, trochu polichocen, jasně vzplane

ti v očích někdy sladký ženský lesk...

A přece milost chtěl bych od tvé něhy,

och, aspoň milost jednu jedinou,

jedinký úsměv jasný v příští sněhy

za čistou, věř mi, čistou lásku svou.

Tvůj sladký obraz z mysli nezmizí mi,

jen oči, oči možno ochudit –:

ó, dej mi, prosím slovy upřímnými,

svůj obrázek, jejž směl jsem jednou zřít!