Vinař.

Cestou z Lažan k Rychmburku

dvojí kaple stojí –

ve dne klidno tam, však v noci

divná věc se strojí:

od kapličky první k druhé,

v žalostícím trudu,

muž podivný projíždí se

na ohnivém sudu.

Za živa zlým vína strůjcem,

nyní v trestu vězí,

ty že dával míšeniny

všem, i ke mším knězi;

jednou však mše nedosloužil

kněz o božím hodě:

sotva popil, klesl mrtev,

k osadníkův škodě.

Proklínali lektvarníka;

„Příčinou je smrti,

za to nech bůh spravedlivý

tresce jej a zdrtí.“

Vinař smál se; umřel náhle,

zanesli ho k hrobu...

na ohnivém sudu nyní

jezdí v noční dobu.

V každé ruce dížku drží,

hlava strachem chví se,

z pravé v levou, z levé v pravou

odvary své míse;

vzdychá, míchá, lije, pije,

křiví se a pláče,

barvu mění; přes kamení

žhavý sud s ním skáče.

Ten tak dlouho jezdit bude,

stará děla máti,

pokud na těch polích kolem

rév nebude zráti;

pokavád prý ke kostelu –

ošemetník hadí –

všechen léktvar niv těch vínem

stokrát nenahradí.“ –

Kdyby kletba všech, kdo pijí,

spěla k nebes týnu,

tisíce by takých zvěstí

bylo vůkol Rýnu,

ale v Čechách kdyby těla

takých šelem stydla,

nebylo by ani jedné

cesty bez strašidla.