Vínek.

„Máti! pusťte mě pak ven,

Dříve nežli bude den;

Nechci marně doma dlíti:

Já si více nelehnu,

Na palouky poběhnu,

Z kvítků musím věnce víti!“

„„Ještě se rdí jitřena,

Rosa není setřena,

Dcero sečkej doma trochu:

Až nahoru milounké

Vyjde slunce zlaťounké,

Pak jdi proti svému hochu.““

„Vojtěch z bitvy nepřijde,

Rozloučil se semnou kde,

Ještě splítat chci pro něho

Krásné kvítky u věnec,

Aby mrtvý mládenec

Došel daru příslušného.“

„„Marná jestiť bázeň tvá,

Bůh ti ho sám zachová,

Budeš milovat ho čistě!

Neplač dcero má pro něj,

Vesele se k sňatku měj,

Přijde z bitvy zdráv dnes jistě.““

„Krutá smrt ho zachvátí,

Ne! ach živ se nevrátí,

Teskno mi teď ve snu bylo:

Jak ho vidím umírat,

Chci si slzu utírat,

V tom se oko probudilo.

Smutný hlas v mém uchu zněl,

Píseň truchlivou mi pěl

Kulíšek tu za okýnkem:

Pohledněte máti ven,

Právě odtud letí jen;

Musím tedy spěchat s vínkem.“

Ač ji matka těšila,

Předce slzy cedila

Běžíc na palouky bledá.

Marná byla potěcha,

Pro milého Vojtěcha

Lidka krásné kvítky hledá.

Hledá, splítá u věnec,

Aby mrtvý mládenec

Došel daru příslušného:

Nic ji ruka nezebe,

Splítá také pro sebe

Vínek z kvítí spanilého.

Když nahoru milounké

Vyjde slunce zlaťounké,

Diví se pak dílu tomu:

„Kýž mi jenom nesvadne!“

V tom hle mrtvá upadne, –

Přinesou je oba domů. –