VÍNEK KADEŘÍ.

Když bez myšlénky v rakvi dřímala’s,

bez bolesti tak jako bez lásky,

a vzpomínek, kdy na tvou bledou skráň

jen padal mír a byl tak veliký,

jak hoře těch, kdo lkali nad tebou,

a posvátný jak jejich zoufalství

a hluboký jak oddech věčnosti –:

já nevím, z drahé, svaté hlavy tvé

proč ustřihnul jsem vínek kadeří...

Já jenom vím, že tebe odnesli

a já jen slyšel, těžká, tvrdá zem

jak padala ti matko na rakev,

tak padala a rakev duněla

pod zemí tou, jak kdosi drahý z ní

by žalným tak se zachvěl výkřikem,

jenž těžkým pláčem k nebi zavolal

a zvolna, zvolna letěl v pustou noc.

Já jenom vím, v té zemi hluboké

jak rakev tvoje zvolna mizela,

ty drahá, dobrá, zlatá matko má,

a s rakví tou tvé lásky celý svět,

to, co mi ještě v žití zbývalo,

to jediné...

A tak jsi odešla.

Tak umřela jsi s čímsi na rtu svém,

co je pol pláč a zpola usmání,

pol lítost, žel a zpola útěcha

a paprsek, pol věčný, svatý mír

a zpola ještě výkřik bolesti –

a zas už pouze tichá modlitba,

jak požehnáním zvolna vyznívá...

A já teď líbám černou kadeř tvou.

Že musela’s tak mladá odejít,

než byla bysi klid můj viděla,

když štěstí více pro mne nezkvétá

a není, není... A já nevěřil,

že pravdou to, co přec jsem viděl sám.

Já zlíbal tebe přeci na čelo,

kde jiskra žití dávno vyhasla,

já zlíbal tebe přeci na ústa,

jež šeptu lásky dávno odvykla,

i na oči, kde svaté lásky zář

už zanikla a víc se nevrátí –

a od hrobu, jejž sám jsem zasypal,

když nazpět šel jsem v zimu ciziny

a ulicemi bloudil bez cíle –

já myslil jen, že všecko těžkým snem.

A vzpomínkami, mukou uštvaný

a kletbou žití zvolna utýrán

když zpět jsem letěl v náruč domova,

(kol jaro bylo v květu nejkrasším,

vše jásalo a stromy voněly

a ptáci v lesích pěli o závod

a všecko bylo jeden velký ples) –

tu poprvé mne nikdo nevítal

tvým milým, sladkým, zlatým úsměvem.

A když jsem vzkřiknul těžkým poznáním,

tu příroda svým štěstím smála se

mé bolesti a vánek pohrával

tak laškovný si v naší zahradě,

kde v altánu jsme k přástkám sedali –

a motýl stejně létal po květech

a skřivan stejně jásal v oblacích

jak za tebe... a zatím kde jsi ty

A srdce mé a celou duši mou

tak nevýslovná lítost zchvátila,

jen ty, ty drahá, drahá matičko

v tom podjaří máš sama jenom spát...

A zatím, co kol růže rozkvétá

a z trávy hlavu zvedá fialka,

to první, sladké dítě jarních snů,

a zatím, co kol vůní, paprsky

a zpěvem ptáků jarní chví se vzduch

– jak vzpomínat a mukou nešílet! –

tam červ se hlodá drahým tělem tvým,

tvé čelo bílé všecko rozryje

a očím, které láskou znaly jen

vždy zářiti i v dobách nejtěžších,

vyhlodá zvolna prázných, dutých jam –

tvým očím, tvým, jichž pohled laskavý

neuzřím nikdy, nikdy, nikdy víc.

A to je pláč a zubů skřípění

a to je kletba, stesk a zoufalství,

že ty, jež byla’s požehnáním jen

a paprskem, jsi umřít musila

a já, jehožto život bezcenný

je kletbou mně i všem, jež miluji,

já, který neznal přání jiného,

než bych to žití, výkřik ztracený

kdes v rokli pusté, směl tak vydechnout

do květu čisté, bílé chudobky,

jež zkvětla by na hrobě zavátém

a aspoň tak zor něčí blažila –

já musím dál tu kletbu žití nést,

ten nebes dar, jímž z duše pohrdám –

a ty, jíž tady v smutku pláčeme,

ty spáti máš, jen věčně spát a spát...

A líto mi, že slunce nad tebou

tak jasně hřeje vzduchem májovým –

a ty tvář jeho nikdy neuzříš.

A neuslyšíš rodných lesů šum

a nepocítíš radost nikdy víc

z svých růží vůně, zpěvu ptačího,

motýla krásy, záře červánků,

když večer zvolna padá na lesy

a celý kraj se víc a více tmí

a někde v dáli zvolna rozvlní

se hlaholivý nápěv klekání

a svatá, velká, nekonečná tiš

se snáší dolů... Všecko pro tebe

je mrtvo už. Ty jenom spíš a spíš

v tom hrobě svém – a já – – Ó matko má,

ó zlatá, dobrá, drahá matičko,

tak líp to snad, že nevíš o ničem,

neb syna svého kdybys viděla,

jak líbaje ten vínek kadeří

se z hrobu tvého dál a dál a dál

v to nekonečné prázno potácí –

ty ještě by se v rakvi zachvěla’s

a zalomila těma rukama

a stiskla jimi puklé srdce své

a vzkřikla bys –

A tak jen klidně spíš.