VÍNEK Z LILIJÍ.

V půl zbořená kaple, kol hvozdu stín

a měsíček dovnitř se dívá.

Co vyzvání havran? Co Meluzín

tam třinácte na kruchtě zpívá?

Kol oltáře liška co kostelník

tam ometá, po koutech šuká;

má spěch, neb to sám pekel náčelník

snad zhurta již na vrátka ťuká.

„Hej otevři!“ Vrátka se rozletí

a kostlivec na feně vjede,

kol krku má provaz a v zápětí,

hle, čerta si za ohon vede.

„Aj stupaj, ty psoto! Hup na oltář!

Či za světce sloužit tě mrzí?

Je čas, neboť sýc, lesa hodinář,

již dvanáctou odhoukne brzy.

Sem lampy a hudbu a fábory – nuž

jen honem, a nasypte kvítí!

Já s milou, jíž do srdce vrazil jsem nůž,

chci slavné dnes oddavky míti.

Ať před hosty nemáme hanbu, však čest!

Jich přijde dnes chumelenice,

když nevěsta pro faleš zabita jest

a ženich je se šibenice!“

Spěch nastal a šustot, je z příprav znát,

že půjde to slavně a s leskem.

V tom vyhoukl sýc v lese dvanáctkrát,

a havrani zvoní teď vřeskem.

Sbor třinácti Meluzín zahlaholil,

ty výskají, co mají dechu,

též buran co dudák se přibatolil

a zapištěl z plného měchu.

Čert hupky se posadil na oltář,

tam dřepí, jen ohonem šlehá,

sto bludiček vlétlo a modravá zář

kol ďábla si skáče a běhá.

Z dna kropenky, v níž trošek vlhkoty lpěl,

tři kuňkají žáby jak v louži,

a do netopýrů vzlet radosti vjel,

ti kol místo andílků krouží.

Flór pavučin, počerných krajek a stuh

je rozvěšen příčmo i k důli,

a od kadidelnic jde mámivý puch,

dým pekelné síry a smůly.

Kol v kytkách se třepetá pýr a rdest,

zem postlána troudem a plísní.

V tom slyšeti dupot a cvakot a chřest –

houf kostlivců do vrat se tísní.

Leb sráží se s lebkou a s hnátem hnát,

řvou velcí a drobnější plačí,

ba málem by chtěla ta láje se rvát,

kdo nejdřív se do předu vtlačí.

Když plno je v kapli a lomoz a vír,

tu na stupně pokryté blínem

teď k oltáři ďáblovu ohromný výr

jde v ornátě pod baldachýnem.

Ten baldachýn hejno je nočních můr

a za ministranty jsou tchoři.

Vzduch zatmí se, hromem se otřese kůr

a z mračen sto blýskavic hoří.

Tož vypoulí oči ten ďáblův kněz

a do vřavy houkne: „Hoj drazí,

vás na svatbu proklatců vítám dnes,

vy hříšníci, lotři a vrazi!

Kdo padouchem nebyl, kdo zemřel čist,

pryč odtud! Jen vyvrhel pozná,

jak požehnám kletbami nenávist

těch dvou v muka vesele hrozná.

Ať k věčnému záští a zatracení

se zasnoubí vražda a zrada!

Ty, ženichu s oprátkou na znamení,

proč nejde tvá nevěsta mladá?“

I zaskuhrá ženich: „Je hluboko v snech,

víc pošlete kulichů pro ni!

Ať rykem ji vzbudí a vezou ji v spěch

sem čtyrspřeží havraních koní!

A zatím, než přijde, mi řekněte již:

kdo svat můj? Byl z vás kdosi katem?“

Tu vypjal se kostroun všem o hlavu výš;

„já!“ řechtnul, „já budu ti svatem!“

Ven klátí se z davu, a jekot i vřesk

jej provází. Ale v tu chvíli

se otevrou dveře, a čarovný lesk

z nich proniká čistý a bílý.

Tam v bělostném rubáši dívčí zjev

se blíží, je bledý a krásný;

hle, na srdci nevěsty rudá krev

se vpila v šat sněžný a řásný.

Hle, v utuhlých rukou má růženec

a z lilijí korunku svěží.

Hup! Ďábel a ďáblův svěcenec

se za oltář uschovat běží.

A k ženichu dívka když obrátí

ty mrtvé, ty tajemné oči,

strach divoké kostlivce uchvátí,

až lebkami závrať jim točí.

Jsou zticha, když nadzemným ohlasem

se rozléhá řeč její milá:

„Tys volal, můj milý; já přišla jsem;

jdu z dálky, já v ráji jsem byla.

Svou lásku ti nesu, své odpuštění,

však Boha též za tebe prosím;

můj dáreček vezmi si na smíření,

tu korunku, již v nebi nosím.

Já bez vínku vrátím se na nebe,

tam šperk budu nositi jiný:

my nevinní béřeme na sebe

tam zbloudilců hříchy a viny.“

I složila na stupně před oltář

svou korunku z lilijí ráje;

kol oslepující se vznítila zář,

a třásla se kostlivců láje.

Ti v zděšení, s hrůzou se řítili ven

i s ďáblem a s pekelnou spřeží, –

a ze všeho zbyl tam, když zasvitl den,

jen z lilijí vínek svěží.