VÍNEK Z OLYMPICKÉ OLIVY.

Zde, hochu, pod tou olivou mě, slepce,

nech usednout. Stín její mile chladí

mou horkou hlavu, a ten slaný vánek,

jenž oddechem je bdícího vždy moře,

konejší vlídně duši nedočkavou.

Jak dlouho asi letí holubice

sem, v Aeginu, z té dálné Olympie?

Jeť holub nejrychlejším všeho ptactva,

a jemu bohové tu rychlost dali

jak obranu před nástrahami škůdců,

že tvorem poctivým je, spravedlivým,

a vlasti, kde se zrodil, neopouští,

by zaměnil ji krašším krajem cizím.

Tož pátrej bystře, hochu, v onom směru,

kam Foibův zlatý vůz se sklánět začne,

a do výše hleď, neboť holubice

spěchajíc domů letí výšinami,

by v pravou chvíli shledla úkladníka,

jestřába, nepřítele rodu svého,

a také proto, aby postřehnuvši

už z dálky metu svého putování,

zaplesat mohla tichou veselostí,

jež dodá nové síly matným křídlům...

Patř ostře, hochu, ona holubice

je bílé barvy, s přílbou na hlavičce

a řasnatými spodky kolem nožek.

A bydlí nade vchodem mého domu.

Na nožky ty pak především se dívej

a pověz, jsou-li rudé stužky na nich;

na obou nožkách musí býti stužky

neb aspoň na jedné z nich – rozumíš mi?

– – Vznešený Kronovče, ty synu Rhey,

ty nejlepší a nejmocnější z bohů,

jenž s Olympu zříš se zlatého trůnu

dnes v údol Alfea, ó pohni rukou,

jenž jindy křivým bleskům k letu kyne,

by Niké, dcera Pallasa a Stygy,

se na perutích rychlých snesla dolů

a snítku z olivy tvé svaté dala

pro skráně Taurosthena, syna mého.

Hleď, králi nesmrtelných, oči moje

noc věčná valná léta zahaluje,

a v dobách mladosti mi nedopřáno

si získat cti té před Hellenů zraky,

já nereptal však, tiše nes svůj osud

a čekal trpělivě. Otče dobrý,

dej krvi mojí, jež tam před tvou tváří

zápasí dneska o největší poctu,

dar pomoci své, aby moje jméno

zde nezaniklo bez sledu a slávy,

až sestoupím v tu truchlou říši stínů! –

Tys nedíval se zatím někam stranou,

co já se modlil, hochu, k otci bohů?

Ne, marný strach můj. Nenít přece možno,

by octl se zde za tak krátkou dobu

perutný posel mého Taurosthena.

Helios sotva nejvyšší bod přejel

své dráhy denní... Nemůže zde býti.

Den poslední dnes... Včera v pankratiu

zápasil Taurosthenes. V pankratiu

podlehl tehdy, když se naposledy

k hrám vydal ubohý hoch olympickým,

sokovi svému, Cheimonovi z Argu...

A tehdy přišel, když už stíny noci

Aeginu skryly, jako plachý zloděj

do domu mého, mlčením jen truchlým

dávaje zprávu o výsledku cesty...

Já rozuměl mu. Před dávnými časy

já rovněž tak se vrátil k otci svému,

když zradou klisny ztracen mi byl vínek

z olivy svaté. Diodota zvala

se klisna ona. Byla lesklá, hnědá,

postavy pyšné, její nohy nesly

se jako větřík lehounce a snadně,

a já ji rád měl, že jsem přítelem byl

jí spíše nežli pánem. V Olympii,

než hlasatel dal znamení svou trubkou,

já v oči se jí díval, prosby šeptal,

by vytrvala při rozhodné jízdě,

a ona hlavou, jejíž hřívu proplet

jsem rudou stužkou, pokývla mi vážně.

A potom šli jsme v prostor hippodromu.

Mé nahé tělo chvělo se již pýchou

v záplavě světla. Stanuli jsme v řadě,

vhoupli se na své štíhlé pomocníky

a na znamení hlasatelů jeli.

Tu Diodota křídla mít se zdála,

neb kopyty jen proto tkla se půdy,

že není dovoleno letět vzduchem,

dech její slyšel jsem a šumot větru,

jejž prorážela nataženou hlavou,

již soků dusot za námi sláb vzadu –

v tom nějaký pták přelet dráhu naši

posměšně křiče, Diodota rázem

noh předních párem o zem opřela se,

a já jí přes hlavu slet dolů v písek.

– Ty přec se díváš k západu jen, hochu?

a neletí ta bílá holubice?

Ne, není možno. Musí přeletěti

Peloponesu šířku a pruh moře

i ostrova část. V přátelství kůň žije

s veškerým ptactvem. Možno, že tím křikem

nějaký potměšilý opeřenec

dal koni mému radu zlomyslnou,

a Diodota zapomněvši náhle

mé náklonnosti, prosby, svého slibu,

v rozmaru bujném poslechla té rady,

jak zvyk žen vůbec... Vstal jsem. Zatím letli

sokové mimo, zřel jsem bílá záda

a lesklé srstě koní. Vyčítavě

jsem podíval se v oči Diodotě –

a hle, to zvíře dívalo se na mne

tak vysmívavě, že mi jasna byla

prorada zúmyslná tvora toho...

Jen hvězdy viděly mě, když jsem vešel

v dům otce svého. Zradu potrestal jsem.

Když přišla doba sňatku Diodotě,

já za manžela přivedl jí osla,

jenž vodu nosil, na trh s košem jezdil

a v službě odevzdaně skláněl hlavu.

Zle sice přivítala pyšná klisna

vědoma postavy a krásy svojí

snoubence toho; až pak ostříhal jsem

jí dlouhou hřívu na hlavě a šíji

a k vodě zaved, aby v zrcadle tom

se spatřit mohla, až se podívala

na hlavu pyšné zdoby pozbavenou,

tu sesmutněla a víc nebránila

se lásce nevzhledného nápadníka.

Však mláďat nedala nám z toho svazku.

A viděl jsem, že zarmouceně nesla

své ponížení, že i lítost měla

nad činem zrady; odpustil a dal jsem

jí muže z rodu koňů – a syn její

postavou, krásou roven matce svojí,

jest otcem koně, jenž dnes v Olympii

k vítězství nést má mého Taurosthena.

– Nevidíš pranic, hochu? Holubice

jak pěna bílá, znáš ji. Taurosthenes

ji veze s sebou, aby jemu byla

svědkyní a mně poselkyní boje.

On včera pankratiem dal se v zápas,

by shladil hanbu porážky své slední,

a o závod dnes v hippodromu jede,

by slepce otce pokryl slávou svojí

a dal mu na pád s koně zapomenout...

A má-li holubice rudé stužky

na obou nožkách, nevzpomenem více

ni on, ni já na návrat z Olympie

za temnot nočních... Die, otče bohů,

slyš prosby mé a k vítězství nám přispěj!

Díváš se, hochu? Světlo slunce leží

už na mé ruce. Jistě hodně dolů

spřežení sjelo velebného Foiba.

Mé srdce buší. Hochu, dej mi ruku

a napni zraky – řekli, že tvé oči

jsou nejbystřejší, žádný druhý otrok

jim rovných nemá – krev mi bije k hlavě

a v tmě svých očí vidím rudé kroužky –

– – děje se něco? Ty mi tiskneš ruku!

– Jak: bílé ptáče? – Nezmyl se mi, hochu!

Snad mořská vlaštovka to. A ta letí

váhavým letem, těžce křídly mává

– – ty pravíš, že ten pták se nese lehce

a přímo k vědomému cíli míří

jak kámen, jenž byl vymrštěný prakem?

– A bílé barvy? – – Pravíš, že se níží

let jeho k domu mému? – – Die, otče!

– A přílbu zdá se míti na hlavičce?...

– Hleď na nožky jen! Hochu, dej mi oči

a dám ti všecko, co zvu jměním svojím! –

– K nám padá? Vidíš? Vidíš, hochu, dobře?

– A červené že stužky na řasnatých

nožičkách nese? – Hochu, mluvíš pravdu?

– že sedá... sedá... oddychá... a prsa

zobáčkem čistí... a ty stužky nese...

Ó Die velký, vládce nesmrtelných! –

– nech, hochu, nech – tma sladká padá v duši –

Ó Die... Thanatos... tvůj vlídný posel...

mou ruku bere... Taurosthene, synu...

žehná ti otec... šťastni... oba šťastni...