VINETA.

Spí město stopené v mlh šedý oceán,

nad vlnami se chví stín kmitavý dvou věží,

a mně se náhle zdá, že stojím na pobřeží,

že dole u nohou mi věčnost-moře leží,

až ke mně přílivu že temný vzdor je hnán.

Vypluly tóny z vod. Ó v dóm to zvony zvou

svým zvukem dunivým. Z dob dávných dumy jdou,

můj ret by chtěl se chvět dětinskou modlitbou – –

Ret sevřen. Bez víry se skláním v moře mlh.

Ret mlčí. Jenom zrak krůpějí slanou zvlh.

Já, němý, k žádnému se bohu nepomodliv,

zas dolů v podmořský, v zakletý tichý dům

jdu, nejdu, nesen jsem, kam zanáší mě odliv,

tam na dno k těžkým dnům, v zamžených domov dum.