VINETA (II)

Večer, dusnou nocí štvaný,

černou tíhou padá na zem –

duní rázem

klekání jak strašné hrany.

Z potopených věží tóny

dusí se a lámou hořem

jako zvony

dunící pod černým mořem.

Chmurná hrano, nekonečná,

bez ohlasu, bez hlaholu,

bez vlnění, bez příboje:

lásko moje,

zmaru, bolu

propadlá a přece věčná!