Víno.

Kdykoli pohlédnu, jak výše kolem tyčí

se vine úponka a hrozny plné visí,

šťavnaté, zlatité, zovoucí k utržení,

již vidím družný kruh a slyším jeho pění,

neb číše přesladká na retu píseň křísí.

A již mi stoupá v skráň ten plamen, který šlehne

v to čelo skloněné nad pohár blýskavý,

a tisíc krásných snů tuším, co slavně žehne,

tu sílu do oudů, tu mladou bujarost

a srdce tající ve démantový skvost.

A vidím obrázek, po vlnách utišených,

tak náhle stišených jak mezi plesem táhne

milostná družina a karavany vznět

uprostřed vnadných žen napolo obnažených,

v břeh Arkadie jdou a jde pouť milá v před.

A vidím mudrce, co pohár v ruce mřeli,

a slyším souzené, co ryčně o něm pěli

mluvíce, zde je vše a dále není nic.

Též pestrých tisíce si připomenu bájí,

jak hrozny čarovně a obrovité zrají.

To slunce ukládá se do nich volně, tiše

za zpěvů líbezných drobotin ptačích v mlází,

ukládá plamenem se v zrnko kulaté.

Až skane do číše a kdos ji v hrdlo srazí,

ve svátek největší žít bude dvakráte.

A jenom při víně na vrchu roznícení

a jenom nasycen milostí touto boží,

cítící volný se, překonav svět a hloží,

Salomon vyrazí a bude slavně pět,

co potrvá do Krista příštích let.