Víno.

Otráven duch můj v nitru svém

sžíravých citův černým jedem,

který mu vsypal v kalich svět

lásky i nenávisti hledem;

zachmuřen jimi jeho střed,

ponurá mysl v něm jak led.

Podejte pohár vína sem,

vykoupám v ohni srdce svoje,

vytopím černé chmury v něm,

vydupu jiných citův roje,

v šumném jak víně perlí roj,

z hloubi již metá světlý zdroj.

Víno mé, víno, perli se,

skupena v tobě duše světů;

půjč mi svá křídla ohnivá,

k volnému city dmou se letu;

v perutích tvojich život sám

směje se, kypí, víří nám.

Však bylo víno dřív než svět,

a když se pán bůh znudil sobě,

naplnil pohár, víno pil,

tvořiti počal v též hned době,

zbudoval z temných myslí mír,

v plamenný vrh jej vášní vír.

V poháře vína dřímal svět,

vytrysklo z něho slunko žhavé,

vyperlil stan se mléčných dráh,

vzkypěly z něho hvězdy smavé,

vyletěl z něho duchův tem,

ba i sám satan skryt byl v něm.

Z poháru vína vzlet i já,

protož v něj hroužím mysle svoje,

zemdlena peruť když jest má,

a cit se vrací znuzen z boje;

z něho zas tryskne slunka svit

a nové síly jasný třpyt.

Protož, mé víno, perli se,

skupena v tobě duše světů,

půjč mi svá křídla ohnivá,

k volnému city dmou se letu;

v perutích tvojich život sám

směje se, kypí, víří nám.