Vinš malého děvčete.

Kdybych měla všeho dost,

Poklady té země,

Den jak den by jako host

Přišel chudý ke mně.

Nesměloby žádné víc

Přededveřmi děcko

Stát, a žebrat; plésajíc

Dalabych mu všecko.

Vždy mne srdce bolívá,

Když tak vidím v skutku,

Jak můj bližní trpívá,

Hned jsem plna smutku.

Myslím sobě: Proč pak ten

Nouzy tříti musý,

Bohatý však každý den

Hojností se dusý.

Proto je Bůh podělit

Ráčil dary svými,

By se mohla rozdělit

Chudoba vždy s nimi.

Kdybych měla všeho dost,

Tak jak dobrou vůli,

Mělabych to za radost,

Chudobě dát půli.

Ač mně nelze chudému

Ulehčit, jak žádá

Nuznost jeho, předce mu

Dám, co mám, vždy ráda.