VIOLETA.

V podzimní večer, kdy lkal usedavě

mrazivý vichr pustém po nábřeží,

šel v divadlo jsem. Traviata právě

se hrála. Cítil jsem, jak bolest leží

v tom srdci mém, a rozervání divné,

a smutná jedna melodie živne.

Mne neschválila tklivá hudba v snění;

do hlediště se vnořilo mé oko,

kde jeden zjev mne nutil k přemýšlení

a vryl se do mé duše přehluboko.

Byl to jen dívčí zjev, květ, který stůně,

v němž trochu bolu a hřbitovní vůně!

Ji viděl jsem, jak zrakem zoufajícím

na Violety zírá utrpení,

a kukátko zas tiskne k bledým lícím,

by zakryla slzu a rozčilení,

a jak se chví, jak růže lístky bílé,

ty ruce vyhublé, jež zasmušile

uvadlou růži drtí mimovolně.

A při dusivém každém zakašlání

se sevřely ty suché rety bolně,

a kalné oko v divném zadumání

zří v prázdno děsné, v hroznou propasť, která

před její duší otvírá se šerá.

A přec jí sotva šestnáct máju celých

přelétlo přes květ mladé hlavy snivé,

a kráčí juž v jeseně osamělých

kolejích dál, a v poušť jí zádumčivé

se stele listí chrastící a žluté,

té růži, rosou lásky nedotknuté.

Když poslední ton zachvěl domem táhle,

tu smutné její oko divě vzhledlo.

Své myšlenky a hoře neobsáhlé

to choré dítě ztajit nedovedlo.

Pak jako stín se ku východu kradla;

na místě jejím zbyla růže zvadlá.

Já tehda vzal tu růži umačkanou

a zamyslil se nad ní dlouho doma,

já viděl ještě, truchlivě jak planou

těch očí hvězdy hasnoucí, já rtoma

jak rosou vlažil, k životu ji lákal

a blázen nad ní po celou noc plakal.