Violinka.

Mračna již ladné nebe mijí a

Vesna krásné zas pootevře lůno –

Příroda plésá, stromoví pučí a

Kvítky peřesté,

Růže rozkošná netěší mě více;

V chládku pod listem spanilém ve rouchu,

V prostotě sličné oko mé baví jen

Ctná violinka.

Tak Ty se rdíš ve spanilosti božské

Vzdálena světské nadutosti! Zrak Tvůj

Srdce mé sladkou naplnil, hle! touhou,

Dívko milostná!

O, by mi vždy jen bylo přáno zírat

V očko modrounké, vždy by kol vanul mne

Vzduch, který z úst Tvých medových line přes

Purpurové rty!