VÍRA A SKEPSE.

V době přítomné – to věc je jistá –

svět je samý skeptik, pessimista.

Víra v dobro, pravdu mizí denně,

zvláště v boha věří se vždy méně.

Také já, ten hošík zbožný kdysi,

zkažen přáteli a vědeckými spisy,

v podstatě ač nejsem špatným vlastně,

víru v boha překonal jsem šťastně.

Místo v boha v mysli pošetilé

věřil jsem jen v lásku svojí milé.

Pravdu s krásou zřel jsem stělesněny

v osobě té milované ženy.

Když jsem hleděl v její věrné zraky,

v anděly jsem věřil, v nebe taky.

Zamilován jsa ve věcech víry

člověk vůbec nezná nikdy míry.

I tu víru však jsem ztratil zcela,

když ode mne jednou s pláčem chtěla,

abych věřil – bytost prostoduchá! –

na početí ze Svatého Ducha!

Spáchal jsem už mnohé osloviny,

zde však nebyl jsem si vědom viny.

Neboť nevěry ač duchem nassát,

nepozbyl jsem přece mravních zásad.

Každá víra klame více méně.

Omyl největší je věřit ženě.

S trpkým poznáním teď říci mohu:

Skoro líp je věřit Pánu Bohu!