VÍRA.*)

Po tichých ulicích se lidé plíží,

cos vzkřiknout chtěli by, leč pouta víží.

Dva známí uzří se a na mžik stanou,

ret cosi zašeptá a zraky vzplanou.

Na hlad si postesknou – leč přece věří,

že vzplane vítězství nad vrahů sběří.

Zrak jejich vznícený v dnů vidí dálky,

kde slunce Svobody se z dýmů války

jak zázrak rodí už... a bídy hloží

jest lidem těm jen nutný úděl boží,

dnu dočkat slavného by měli právo,

kdy pouta rakouská všem rázem spadnou,

kdy v míru, bratrství vše bude zdrávo...

Pak rádi ulehnou ve hlínu chladnou!