VÍRA.

On věřil Vám a ve Vás,

a dnes ta víra – vzácná paní –

leč počkejte,

jsmeť básníky

a povíme tu smutnou příhodu

básnickým slohem:

K Vám přišlo malé dítě,

– dva roky znali jste se, vzácná paní? –

dvouleté dítě. V modrých velkých očích

mu ležel ještě údiv z rajských krás,

neb bylo jedním z těch, jež přímo z ráje

k nám na zem přijdou.

A dívalo se na Vás,

jak dívalo se asi v rajských nivách

na snivé světice a na anděly,

když procházeli vůní lilií

a růží, oranžů a oliv.

Květ modrý neslo v baculaté ručce

a tento modrý květ

Vám podávalo s důvěřivou oddaností.

Vy, vzácná paní,

jste silně pleskla děcko přes tu ručku

květ vypadl z ní,

a modré oči jeho

se hrůzou ještě více rozevřely

a velké třpytné slzy

– v těch prstenech, jež navlekáte někdy

jsou právě tak veliké brilianty –

takové slzy kapaly z těch očí.

Pláč nebyl to – jen tiché velké slzy.

A dítě odcházelo od Vás

a naklonilo světlou hlavičku svou,

jakoby byla v šíji nalomena.

Co ještě?

Nic víc. Jen tento obrázeček

přijměte na památku.

A poučení:

přijde-li ještě jedenkrát k Vám děcko

a přijde snad – jeť život hloupý dosti,

že opakuje se,

a Vy pak, vzácná paní,

budete ještě dlouho krásná jako anděl

a půvabná jak jedna z rajských světic –

a bude-li Vám podávat květ modrý

a zřít k Vám důvěřivě modrem velkých očí

přes ručičku tu Vy je nepleskněte!