VÍRA.

Den za dnem míjí – přešla leta mladá,

a ještě touhy v sny mne svádějí;

den za dnem míjí – denně tiše padá

květ za květem se stromu nadějí.

Ne naděje – ty dávno jsou mi cizí,

cos jiného s mou srostlo bytostí,

pod chmurou dnů mé touze často mizí

a zase sluncem z nich se vyprostí.

To láska jest – a přes zklamání mnohá

v ni víru mám, ač pro mne nesmí kvést,

ji v srdci chovám jako svého boha,

jenž nezjeví se – ale přece jest.