Víra.

Stál v horách starý hrad, a zabili v něm paní.

Řad od západu přišel rozesmátých magů

a nad mrtvolou hýřil dlouho do svítání.

Po chodbách mlčících se třásly jejich smíchy,

kouř jejich obětí rost' na posvátných krbech

a zhaslé paní jejich rouhaly se hříchy.

Však brzy rozprchli se jako ptáci k jihu,

když touha po životě vzedme jejich křídla,

jen parfum starých vín a černých kouřů tíhu

do síní rozlili, kde bílou hlavu v dlani

spal hlídač starý u pohárů prázdných – –

Tak často přišel kdos se ptát na starou paní,

a smuten odcházel, když viděl žluté hroby.

Hrad zamyšlený pust', a do ovzduší šedých

s bašt smutku korouhve na věčné vlály doby.