VÍRA

Když první krůpěje se zatřesou

v skel, na západ jež vedou, blyskotání,

když loučení se vssává do prsou

a jako soumrak stesk se vůkol sklání,

přec večer dýchá mírem neděle,

přec rozlévá se píseň Na shledanou.

Když městem šumí smrti andělé,

my věříme, že mrtví z hrobu vstanou,

a do mraků když zapad’ slunce vůz,

my radujem se, děti, starci, muži,

že po noci, jež bude plna hrůz,

nám východ hodí v okno kytku růží.