VÍRA.

O hvězdo líbezná a přece silná tak

jak slova planoucí, jež přes rty prorok pouští,

by duše zdrcené povznesla do oblak

a zhynout nedala žíznivým chodcům v poušti –

já tebe nepoznal, když ponejprv tvůj blesk

nad chaos zmítaný jak pozdrav dobra vzplanul

a mlhou vášní mých v mé duše pronik’ stesk

a jako milosti posvátná krůpěj skanul.

Však jak jsi zhasla jen, já na ráz pochopil,

že prvek andělský, jenž ukryt dřímá v duši,

své vůle vzplanutím hráz temnot prolomil

a mečem z démantu var slepé hmoty ruší.

Než ty jsi zašla již a když jsi po letech

zas náhle vzplála mi, já zas nepoznal tebe

a v chtíčů nezkrotných – jak ve vězení zdech –

svou hřivnu utrácel a kalil svoje nebe.

Však dnes již tebe znám a vím, že v srdci mém

– ne ve prostoru kdes – průsvitným ohněm hoříš

a v bídy záchvatu co mřelo stokrát zlém,

svým jasným úsměvem ty po sté znovu tvoříš!