VIRAGO.

Máť za noci mě zbudila,

nad hradem luna stála,

bych k tobě jel, ty spanilá,

a tak mi nakázala:

Madonno, chce tě snachou mít,

mně máš dát svoji ruku,

v svém rodě že chce muže zřít,

a vychová je z vnuků.

Neb našla prý si bílý vlas,

ten prvý svojí hlavy

a vzdychla nad mnou: Už je čas,

neb čas se nezastaví! –

Má matička mi vůdcem jest

a váží rozmyslně,

bych nejlepší tou z žití cest

šel jednou pohodlně.

Teď, madonno, jsem před tebou,

v tvůj zrak se dívám sladký,

a je mi, jak bych za sebou

dech cítil svojí matky.

Ty znáš ji – kdo by neznal ji?

Však pravdou všecko není,

co hloupí lidé šeptají

a spletou v blabolení.

Čeledi arci vhání strach

už pouhé kroky její,

a před ní strážci na hradbách

jak osyky se chvějí.

Na lovu ondy (vyhledá

si ráda vlčí stopy

neb mručivého medvěda

a vbíjí do nich kopí)

tři loupežníky po ránu

v čekání zkrvavila,

pak na nádvoří k čakanu

je řadou postavila.

A proto taková jde zvěst,

a křižují se v taji

a, že prý s ďáblem v spolku jest

má matka, povídají.

Mě ráda má, a v tobě, věř,

sny její spočinuly:

mně ženou být máš a jí dceř

po její pevné vůli.

Tož výhost dej všem pochybám,

stlum v nitru vzdoru hlasy –

sic ona přivleče tě k nám

za tvoje zlaté vlasy!