Víře.

Ó, květe edenský tak plný vůně,

s věčnosti břehů nad světů jenž tůně

se skláníš; hle, jak země kletbou zhnětlá

tvým jedním políbením svatým zkvetla;

tys duše křídlem, jímž si stezku razí

i dálným vesmírem, jenž beze hrází,

jímž vznáší se nad širých světů kraje;

jsi bleskem, který proniká i taje,

v něž Božství svaté člověku se halí

ve ňadrech přírody i v hvězdné dáli;

tys vůdcem cestou k ztracenému ráji,

tvá slova rosou v duši zapadají

a srdce lidstva v ústret tobě tluče,

kdy v štěstí přivineš je do náruče:

jsi žití nektarem i sladkou mannou,

kam jdem, v říš ideálů zlatou branou!