VÍŠ?

Jen si vzpomeň,

bylo tehdy dusno, pod mrakem,

a komáři štípali jak vzteklí,

když jsme spolu

potaženi prachu povlakem,

unaveni pomalu se vlekli

strání dolů.

Jak jsi náhle

stavila své kroky pod jedlí

a se na ni zadívala dlouze

a pak tiše

žadonila, by jsme usedli

a v jakési sladkobolné touze

vzhlédla’s výše.

Ve spleť větví,

v nichž se tiché steny houpaly,

jak by vzkřiknuty sem v dobách dávných

a své touhy,

plné smutku odtud zpívaly,

písně vášní, vznětů rozervaných

v šelest pouhý.

Pak jsi řekla:

strom ten přečkal dlouhá staletí,

neb z něj sténá hrůza zašlých věků,

jeho kmeny

kolébaly ve svém obětí

kdysi těla velkých našich reků,

jejichž steny

jasně slyším.

Pohleď na té větvi nad námi

visel zcela jistě rebel prvý

mocné šíje,

který kdesi mezi skalami,

když posvětil nadšení své krví,

dávno hnije.

Vím to jistě,

neboť hlas ten nikdy neklame,

jenom musíme mu rozuměti,

když se nese

tichem a buší nás ve skráně,

jak by o pomstě chtěl vyprávěti

v tmavém lese.

Víš, jak potom

zamyšleni šli jsme z lesa ven

a jak počala jsi tiše lkáti

a z tvých retů

pobledlých se vydral tichý sten:

kéž ty vzněty ještě zpět se vrátí

zašlých světů.

Jen si vzpomeň.

Tehdy právě mocně zahřmělo

a křivý blesk rozryl z nenadání

černé mraky,

jak se tobě tehdy zachtělo,

jíti trhat mezi žírné lány

vlčí máky.