VIS-Â-VIS.

Nuž jako každý básník pravý

mám též já svoje vis-à-vis,

odkud mne časně z rána zdraví

piana jásot hřímavý,

odkud též na mne často zírá

pár drobných očí zářivých,

pak – žel jen, že tak záhy zmírá –

je slyšet kdys i lehký smích.

Jest škoda, moje milostpaní,

že svého muže máte již, –

jste vždy tak krásná po vyspání,

a temné kruhy sluší spíš

té Vaší hebké, bledé tváři,

již krášlí časem jemný nach; –

a Vaše vnady teplem září –

zvlášť v rozkošných těch nedbalkách.

A já jen mohu, paní drahá,

si hráti s Vaším hošíkem,

jenž na mne ručku tlustou vzpřahá,

po okně jezdí prstíkem,

a kterého Vy líbáváte

vždy vášnivě a dlouze tak

a při tom ruměn v líci máte,

a radostí Vám září zrak.

Což teprve, když muž je doma

a přikrade se za Vámi,

když vlas Vám líbá lehce rtoma

a naklání se nad Vámi, –

tu obrazem jste mého štěstí –

a proto vždy mne rozruší

ta píseň Vaše, jež bol věští

a v níž se slzy vytuší.