Vis-à-vis.

Fontanu vlny v jednotvárném spádu

chlad vonný po ztemnělém sále šíří,

kde kaktus jako křídlo netopýří

se k palmě sklání za pohovkou vzadu.

Smích dívčí tryskne v jasném vodopádu

a bílá ruka sáhne po vějíři,

a papoušek, jak po něm trepka míří,

se čepejří a pustí v hlučnou vádu.

Na hnědé, zlatotkané tapetě

zřím časem, skolébaný v dumy snivé,

jak nahé, plné rameno se míhá.

Tak v lese nad vod stíny zádumčivé

se v tichém lesku matné perletě,

ó lilie, tvůj čistý kalich zdvíhá.