Víš, drahá, že si už nedovedu

Víš, drahá, že si už nedovedu

představit dnů svých bez tebe,

že bych tě mohl neviděti,

že bych tě mohl neslyšeti,

že bych již nesměl o tobě snít,

o lásce své s tebou hovořit

ve verších, jež jen pro tebe váži

v kytičky prosté.

Ó ženo drahá, strome můj sladký,

mlčelivá má hlubino,

až jednou, což vím, možná zítra,

vyrveš se sama z mého nitra,

odhodíš, zlomíš mě navždycky, –

kéž očí tvých večer tropický

změní se v jezero, v němž bych rázem

utonul tiše!