Víš, maminko, že na hrobě Ti sedmikrásy kvetou,

Víš, maminko, že na hrobě Ti sedmikrásy kvetou,

strom v hávu bílém oddává se nejasnému snění,

že ptáci lehce žvatlají a písně své si pletou

a Jaro kráčí přes hrob Tvůj v dumavém roztesknění?

Tvá píseň šumí kolem mne, ta píseň z Tvého mládí,

již často jsi tak zpívala, celá se hroužíc do ní,

k ní byla slova prostičká: jak dva se měli rádi,

jak ona brzy zemřela a on pak truchlil pro ni.

Chceš, – přijdeme Ti se sestrou ji zazpívati brzy,

tak těsně k sobě přitisklí ji vznesem’ nad hrob malý; –

Ty nechceš, vím, Ty tušíš snad: nás zdusily by slzy

a ptáky, strom a celý svět bychom jen rozplakali.