Víš, matičko – – –?

Víš, matičko, jak jsem tenkrát

v dálky zabloudil,

když mne nával touhy přepad

v smutku letních chvil?

Do hor, lesů, šel jsem tichý

v prozářený svět,

a když soumrak padal v líchy,

vracel jsem se zpět.

A tys stála, smutná stála

u zahradní zdi,

nad hlavou ti probělala

první souhvězdí.

Zrak tvůj tměl se – horká vláha

stříbřila se v něm,

já se ptal, proč pláčeš, drahá,

ret tvůj zůstal něm.

Teď již bol tvůj tak mi známý

i tvé touhy tíž,

když jsi v dálky odešla mi

a se nevrátíš.

U stolu mne čeká doma

smutků na tisíc – – –

Přijdeš mi – viď, matičko má,

po západu vstříc? –