Víš, tenkrát!

Víš, tenkrát, jak jsme spolu šli,

když hvězdy ve vysoku rozkvetly,

jak svítilny měst neznámých

rozžaté do cest duším bloudícím,

když dlouhé perspektivy promenad

se nocí v dálky černé ztrácely

až tam, kde jako nedobytná cimbuří

se štíty starých domů stmívaly.

A my šli němi, k sobě stisknuti

a čekající velký zázrak duší,

jejž slovo Tvoje mělo vyvolat –

Víš, tenkrát? Tys se tolik chvěla,

a bála promluvit to slovo,

v němž shořet měly všecky moje smutky.

A neřeklas' –

Dál němi stáli jsme zrak ve zraku,

a řekli víc, než dá se slovy říct' – –

A hvězdy ve vysoku rozkvetly

jak svítilny měst neznámých

rozžaté do cest touhám bloudícím.

A když jsem zůstal sám, já v samotách svých snil

o slavném duší našich setkání

a životě tak tichém jak ta hvězdná noc.