VÍŠ?

Víš, jak jsme jednou v neděli

šli polem láskou zardělí

– já zřím vše jak v den dnešní –

a jak jsme potom na chvíli

své kroky tiše stavili

pod bílou květem třešní?

Víš, jak tím tichem kolem nás

se počal chvět Tvůj sladký hlas

a vlhnout slzou řasa?

Jak tíží štěstí zemdlená

se dotkla jeho ramena

Tvá hlava zlatovlasá?

Víš, jak Tvá ruka přemilá

se kol mé šíje ovila,

jak vzhlédlas ke mně, dítě?

Jak ve slzách a polibcích,

když kolem nás již život ztich’,

jsi řekla: „Miluji tě?“

A víš, co od těch hrozných dob,

co sen mé lásky klesl v hrob,

co mi Tě nebe vzalo,

víš, co to bolu, slzí, muk,

co vzdechů v každý srdce tluk,

víš, co to krve stálo?