VÍŠ!

Já neřeknu: Nech ruku na mé skráni,

to útěcha je, to je požehnání!

tím vzkypí teprv štěstí mého číš –

to dávno víš!

Já neřeknu: Nech očí safir šedý

v mém oku stíhat vidin zlaté sledy,

jím křídla dostanou a vzletí výš –

to dávno víš!

Já neřeknu: Dej z úst mi píti blaho,

ty moje sladká dumo, ty má vláho,

jíž vzkypřen duch necítí hmoty tíž –

to dávno víš!

Nic neřeknu, neb vše by málo bylo.

Buď dál jezerem, v němž by zrcadlilo

se žití moje skrz hvězd zlatou mříž,

jak dávno víš!