VISE.

Já viděl jsem sebe

v měsíčné desce,

stříbrné, čisté.

Já zjevil se sobě, když srdce mě lkalo

na železném loži v zámeckém sále.

Já zářil: já líbal svou duši.

Tak v nejvyšší lásce

splýval jsem s nebem.

Do mojích sálu řine se světlo,

svítící řeka do srdce –

blaženě nořím hříšné své tělo

do hlubin světla.

A z duše mé padá

stříbrný závoj –

Otvírám okna paprskům noci.

V prostoru pohasla světla.

Temno se valí do zámeckých sálů,

já ležím opět v šedivé noci,

v ruce rozbité zrcadlo duše.