Vise.

Tak divně truchle bylo moje snění.

Na moje oči padlo světlo denní,

žlutavé teskné světlo z konce září,

však slunce neplálo.

A mému zraku

se náhle zjevil veliký lán máku,

smutečních máků, bledě fialových,

stojících bez hnutí.

V šíř, dáli kolem

kraj plochý byl a makovým kryt polem,

květ na květu, a jen květ vedle květu,

hladina samý květ.

A nikde ruchu.

Nic nehnulo se. Ve stojícím vzduchu

ležela mdlá a těžká jakás vůně,

jíž v životě jsem nikdy neucítil

a jíž teď nezapomním.

Tu mě chytil

úžasný pocit: přestává krev bíti

a všemi póry prchá moje žití,

tma v hlavě, v očích – jen to pole vidím,

tu bledých máků pláni bezútěšnou

a padám, padám v ni –

v tom jízdou spěšnou

v chabnoucích nervech prohřměl život celý,

má minulost, jak proud kýs rozkypělý,

ty činy, slova, pocity a fase,

co žil jsem, trpěl, snil a doufal kdysi –

ba, detail každičký.

A v nervech křísí

se lítost nesmírná: ne toho líto,

kde klid byl, štěstí, – ale chvíle tyto,

kdy trpěl jsem, ty žel mi opustiti...

Ten stesk mi ještě v posled hrdlo stáhnul.

A to byl konec. –

Kdosi po mně sáhnul

mrazivou rukou. Pad’ jsem v květy pole.

A v posled zřel jsem kolem sebe dole

sta a sta mrtvol. Na hlavě tu hlava.

Ty jedny kosti, jiné ještě s těly.

Mé zraky vyhasly... už neviděly,

zda známí tu...