VISE.

A večerem palouk zahořel...

Já na balvan used’... A potok pěl...

Oh, stříkaly barvy květin v kruhu;

zřím podivné vise měnivou duhu...

Pak splývaly dálky... Sta barev žilo...

Mák rudý, sléz bílý, vše rosu pilo,

žluť, karmín, nach bledý a modravé stíny,

šeď mechů, lesk brčálů, špinavé blíny

a plaménky kohoutků, smolniček smích,

žluť kořenů, nad vodou prohnilých,

a korále červené, vonící jedem,

plod jalovce černý v listí hnědém.

A hořely barvy jak oka paví...

Teď jak bych zřel kývat po větru hlavy...

A najednou vidím: já nejsem sám,

s úžasem hledím a naslouchám...

To květiny nejsou, to v kruhu Ženy,

tak důvěrně k sobě nachýleny.

Za ruce se držely, naslouchaly,

jak větry vály přes výšky, jež plály,

a svítivou rosu roztřásaly...

Ta světice jedna, ta matka vlídná,

ta nevěstka pokleslá, nestoudná, bídná,

ta rozkvétající, ta vášněmi bledá,

ta dítě, jež zrakem v oblacích hledá...

Ta ztrávena prací a lůžek hrůzou,

kde pomřeli drazí, ta vyrostlá s lůzou

za ploty, kde žebráci k loupeži zvali

a před vraždou zbožně se křižovali...

Ty všecky se na louce rozsedly v kruhu,

jich tisíce odstínů, tisíce druhů,

a jedna se druhé neštítila,

jak životem jiného žití by žila...

A v chóru, jenž vstával mlhami vod

tam na sever, na západ, na východ,

tak zpívaly všecky tenkými hlasy

a po větru vály zcuchané vlasy:

„My byly jsme... Muž nás tak míti chtěl,

když na vše krom svého Já zapomněl...

Nás do oblak vysnil neb strhnul k zemi,

nás přepychem laskal, vlek' černými zděmi,

nás objímal vášnivě, do bláta rval,

nám lichotné lži povídal,

na loutnu bláznivou píseň hrál...

Nám očkoval krví budoucí vinu,

jež přešla v dcer křehkost, v neschopnost synů,

nám s převahou dravce po boku kráčel,

by proklel nás nízce a za sebou vláčel...

My byly jsme jeho zlem nejvyšším

i zjevením i tajemstvím...

My, nejnižší podnož jeho bludů,

jsme cítily pod sebou tratit se půdu...

Zde zaklety jsme... Chcem’ jinak žít...

Ne v oblacích sněné, žluč přestat chcem' pít...

Je možno, co žily jsme, zapomnít?“

Chór vzrůstal a valil se... Obžalob

tak nedohledných se otvíral hrob...

Chcem' žít, chcem' žít... tak bolestí znělo,

sta žen se tu za ruce drželo, chvělo,

ty, v životě které se nenáviděly,

zde jediné pojilo chtění,

jen duše mužů by porozuměly

v zlé hodině utrpení,...

ty, jež se kdys štítily propastmi stavů,

se za ruce držely, po vanu hlavu,

a v mohutném hnutí tajemný chór

táh’ přes kře a lesy, za obzor...

A splývaly mlhy... Sta barev haslo...

Já procit'... Mé tělo se třáslo, tak třáslo,

luk hloubka zšeřila, les se stměl...

Nic neslyšet... Ticho... Jen potok pěl...