VISIO.

Já ve snu zřel – to stíny byly jen –

jak velký dav jich ku pramenu spěje;

a jejich cesta vedla v noc i den,

bez úsměvu a skoro bez naděje.

Já z šera slyšel vzdech i pláč i sten,

jenž na rtech zoufalých se jenom chvěje.

Mrak černý jejich cíl jim v dáli skrýval –

jak věky jdou, se shora Osud díval.

Tu svítalo, já rozeznával již,

když mlh a par se roztrhla teď clona,

jak v zástupu tom matném spěli blíž

Aegypta krále, kněze Babylona,

chitony, togy a na mitrách kříž –

toť tedy proud ten dálný, řada ona,

jež téměř celá před cílem svým klesá

a zmírá kletbou Osudu, jenž plesá.

Syt záhy divadla jsem toho byl,

kde snem se jevila mi pravda děsná,

již věštil vzdech a doprovázel kvil,

kde věčné chmury byly, nikdy vesna.

Já zapudit chtěl smutek těchto chvil,

leč zřel jsem, když jsem probudil se ze sna,

že kletba odvěká ta trvá dosud:

dál věky jdou – dál v ně se dívá Osud.