VISIO DEI.

Tma padla k zemi! Kristus k smrti bled

už zvolna v nevýslovných mukách mřel,

však v srdci, v keři hasnoucím, se zved’

Bůh Horebu, své oči otevřel

a snil – v dál věků s trůnu kříže zřel:

Proud věků světa řečištěm se hnal

a vlnou krvavou až zrudnul jeho hřbet,

jak zvíře dravcem schvácené on řval,

chtěl střásti s šíje zježené ten květ,

jejž vrhnul Kristus, símě nebes, v svět...

Hle, město nádherné! jak Afrodis

z vln Bosporu jež vystoupilo v mžik,

svůj kořen vetklo na Thracie mys,

to město kathedrál a basilik,

kam božský Kristův duch tak čistý vnik’.

Šla léta přes ně, přes kvetoucí sad,

jak jeseň šedivá jde sníh a mráz;

sad Kristův kvetoucí, ó Cařihrad! –

co křik tvůj znamená a bouře hlas,

jenž Bohu v sluch hřmí z věků v děs a žas?

Směs pestrá jako vody kalné val,

již chrlí s břehů řeka dávící,

až řečištěm je země v šíř i dál,

tak ulicemi bouří bystřicí,

kde s paláce kříž plane zářící.

Ten města talisman a svatý skvost,

jejž zasadil zde v lásce Konstantin,

on, mezi propastí a nebem most,

zde k nebi zvedal se, v tmách zlatý stín,

jak stálý prosebník za břímě vin.

Slyš: „Dolů s ním!“ řve pychem spitý lid,

„nač hanby, potupy nám kříže znak?

Že musil na něm v křeči Kristus mřít?

v tmy modlářství náš odvracuje zrak,

jen Krista duch nás zvedá do oblak!“

Jej dolů rvou a šlapou pod nohou!

Kdo zvedne ruku svou jak lásky štít?

Ne, nikdo! jenom mraky oblohou

se ženou, jak by chtěly oheň dštít,

a zem se třese mstu svou vychrlit.

Bůh zakryl oči své jak clonou řas

svým tělem, kam se v smutku ponořil;

tím třásla smrti křeč a chlad a mráz,

zněl s jeho rtů a v temnotu se lil:

„„Ó žízním““ holubičí Kristův kvil. –

Tma vládla zemi! Kristus k smrti bled

už zvolna v nevýslovných mukách mřel,

však v srdci, v keři hasnoucím, se zved’

Bůh Horebu, zas oči otevřel

a snil, v dál věků s trůnu kříže zřel:

Břeh západu teď patřil, lačný chřtán

kde otvírá a chrlí všechen hněv

na zemi třesoucí se oceán;

hřmí z bezdna vod do bezdna nebes řev,

chce hydra žíznivá pít země krev.

Sem Bonifác kdys vetknul božský pluh,

v ty brázdy símě Kristovo sem vnes’;

a zrnu hořčičnému žehnal Bůh,

strom olbřímí se vzepial do nebes,

květ sladký třás’ ve Frisii a Hess.

Dál hřměla léta! Samý blesk a hrom

květ sráží dolů, živou ratolest

a rozštěpí v ráz mystický i strom:

půl svěží jest a půl jest suchý klest,

list žlutý pouští do všech stran i cest.

Ó Vittemberk! Saň apokalypse,

již viděl Jan na Pathmu pustinách,

z dna vod jak sedmihlavá noří se;

jde před ní zděšení a letí strach,

vše chvátí – poklad v srdce hlubinách!

Do končin země řičí její skřek:

„Mě Kristus zaslíbil, jsem Paraklet;

já přišel božský v zbloudilý váš věk,

sám lepší Krista, pravdu čistou v svět,

tu pochodeň vám nesu s nebe zpět!“

Jak mračno nebesy rosť její voj,

s ní pojil se teď v jeden hrůzný hlas:

„Už dokonán jest lidstva těžký boj;

ten duch, jenž na Golgotě s tělem zhas’,

dnes stejné žije, plane, září v nás!“

Zrak Bohu kalil se, jak rmutem proud,

zpět klesnul v tělo, zkad se na zem lil

déšť krvavý, byl pramen každý oud;

ret zachvěl se, ó rvoucí vzdech to byl:

„„Můj Otče, Otče, proč’s mne opustil!““

Tma vládla zemi! Kristus k smrti bled

už zvolna v nevýslovných mukách mřel;

však v srdci, v keři hasnoucím, se zved’

Bůh Horebu, zas oči otevřel

a snil, v dál věků s trůnu kříže zřel:

Věk dvacátý! To pole, tisíce

kam jako mrvu krev svou nechaly

se řinout v brázdy tvrdé, mrtvíce

svých něžných tuch a lásek zápaly,

by zlatem božské sklizně zavlály.

Měl vesmír být jak svěží vinohrad,

kde v zrnech velkých sladké víno vře

pod žhavým deštěm paprsků, jenž pad’,

na ňadrech jejich vlastním žárem mře,

až jemným popelem je obestře.

Však Satan, v slujích pekla zatracen,

jak zlomil by dnes pouta odvěká,

by v útok drzý hnal jak v první den,

že pomsty Boží žár ho neleká –

Bůh zří: má Satan masku člověka!

Vše v trosky jde! výš věže Babelu,

štít jejíž v oblacích se kdysi mih,

trůn hrdý z trosek svatyň, kostelů

a křížů kathedrál kdys velebných

nad hvězdy nebes člověk v pýše zdvih’.

Naň zased’, s výše své křik: „Já jsem Bůh!

pěj, země, hymny už svých žaltářů;

vše bylo klam, teď poznal můj se duch!

hle, Kriste, podnož má z tvých oltářů,

z tvých nebes dám své hlavě polštářů!“

Jak mdlobou schvácen Bůh v hloub srdce leh’,

jak jiskra v popel, v mraky záře hvězd,

a Kristus hlavu sklonil na ňadrech,

kde ryla těžce bolest nad bolest,

vzlyk’ zmírající: „„Dokonáno jest!““

A dokonáno! V hrůzném rozpětí,

jak svět by k nebi ještě vznésti chtěl,

v šíř rozprostřeno tuhlo objetí.

Byl sám. Bůh Horebu kam odešel?

Tma vládla zemi. Kristus mrtvý pněl...

V tom setník kopím srdce otevřel

a jako v ohni hvězdných blýskavic

ven vyšla v purpuru, jenž krví vřel,

hle, Láska, zapalujíc svět vždy víc,

šla, Božská, v srdce lidstva vítězíc! *)