Vita! dulcedo!

Svět tonul v stínu, kněz lkal u svých bohů

a augur darmo v nitru zvířat bádal,

co směšných lží zas pásmo věštec skládal

v dsky zlatoskvoucí v dvojsmyslném slohu.

Duch lidský marně toužil nad oblohu

se vznésť – vždy zpátky s výše dolů padal,

neb sítě své blud nad ním rozepřádal

a jako žernov zisk mu tížil nohu.

Tu přišlas Ty, jak jitřenka když vstává

a nachem oblévá hor čela tmavá

jak poupě, když svá trhá pouta těsná,

a lidstvo mrtvé budilo se ze sna...

„O žití! slasti!“ vstříc Ti ples náš hřímá;

vždyť pod Tvým srdcem Bůh sám – sladce dřímá.