Vitalismus.

Já nikomu tvé neřek’ zářné jméno,

to tajemství je pohřbeno v mé hrudi,

jen den kdy mře i jitro kdy se budí,

mnou v bázni bývá stokrát vysloveno.

A přec hor echem bylo hlaholeno,

proud sladkou touhou ono v dálku pudí,

jím slavík v noci jásá a se trudí,

mnou na ledovcích, hvězdách bylo čteno.

Snad slyšeli je na mých oknech ptáci

a roznesli je dále drobnou písní

i horám, vodám, hvězdám, mrakům, skále.

Teď zevšad ono ke mně zas se vrací,

mně zdá se, srdce přírody je vysní

a krásou svou a láskou živí dále.