VÍTÁNÍ KAPITÁNOVO.

Vítám tě, vítám, dcero přítelova!

Jsem, jehož žádal otec tvůj,

budu ti vůdcem, důvěřuj v má slova,

v upřímné srdce důvěřuj!

Vítám tě, vítám, svěřeničko milá!

Však jaká žalost’ cloní zor,

proč že jsi zbledla jako v luně vila,

jak odur v stínu našich hor?

Vítám tě, drahá!... Zda tě moře leká?

Nedbej, mé lodi juž se svěř!

Za sinou vodou otec dítě čeká:

drahý můj přítel milou dceř.

Či-li ti více hochova tvář mladá,

než kmetí líce plno rýh,

na něž žal těžký dnem i nocí padá

z myšlenek mračen ponurých?

Jde-li ti záchvěv milanovy hrudi

nad ňader oteckých zlý vzruch,

víc-li ti celot, který vášeň budí,

než vroucí prosba: Chraň jí Bůh!?

Vzchop se juž, zanech hravých lásky želů!

Těšilt’ se otec na ten čas,

sivou až hlavu k tvému skloní čelu,

blažen až zlíbá dítě zas.

Utiš se, zanech duše drobných strastí,

vše, co tě kruší, v moře hoď!

V krátké snad době přiveze ti z vlasti

milého v náruč moje loď.

Pojedem’ k otci, pěkný vítr věje,

ó, kterak šťasten bude druh!

Vždyť mu ze žití úmorného reje

zbyli jen přítel, ty a Bůh!

Obsluhu tvoji lodníkovi svěřím,

vykonát’ vše, co povelíš –

Šašo! Sem pospěš, nejvíce ti věřím,

provázet děvu ty jen smíš!

A smědý jonák dívčině se kloní

Ten je tvým sluhou, drahá, teď –

vesele zpívá, až to lodí zvoní;

zachovat’ se mi, Šašo, hleď! –

Neplač juž, neplač, krasavice milá!

Statně si plavci veďte dnes,

ať pluje loď jen, moje labuť bílá,

jak bych v ní vlastní spásu vez’! –